Začátek
letošního roku pro mě byl dost těžký z hlediska nálady,
zdraví, starostí a bůhvíčeho, což se projevilo i na mé
literární činnosti – několik měsíců jsem na psaní ani
nesáhla. Až během jara jsem se dokázala nějak srovnat se vším
kolem a hlavně sama se sebou a k psaní jsem se vrátila.
Šlo
to ztuha, a proto je pro mě velkou radostí, že během roku se
nashromáždily alespoň tři povídky, které se v soutěžích
dostaly vysoko.
LZE
JI ROZETNOUT
1.
místo v soutěži Zákon smyčky
Kdysi
dávno byl Kardalův rod postižen strašlivou kletbou – každý z
jeho rodiny pociťuje neodolatelnou touhu po lidském masu. Kardal se
rozhodne kletbu zlomit. Velkou oporou jsou mu přítel Reda a jeho
milovaná žena Lini.
Příběh
každého jedince v jejich rodě se opakuje ve stále stejné smyčce
zabíjení a šílenství. Ale každou smyčku lze přece rozetnout.
„Tvůj
otec není žádná stvůra. Jí maso - lidské maso - jenom když je
to nezbytně nutné. Ano, já vím, co dělá Ton. Ale to ty nemusíš.
Bude ti stačit kousek, občas. Já vím, že se bojíš, že budeš
terorizovat svoje lidi, ale…“
„Ty
mi říkáš, po tom všem, co už jsem vydržel, abych začal žrát
lidi?“ Bylo to jako zásah něčím těžkým do hlavy a do hrudi.
Kardalovi se začalo těžce dýchat. A ukojená chuť na krev se
znovu začala ozývat.
Reda
pomalu přikývl, jako by si nevšiml jeho šoku. „Přísahal jsem
ti, že tě zabiju, když se z tebe stane krvelačné monstrum.
Mám právo bránit ti v tom, abys dobrovolně zešílel.“
Tato
povídka byla zároveň publikována na webu Nevšední svět
(www.nevsedni-svet.cz).
LOUTNA
HRÁLA TESKNĚ
1.
místo v soutěži Zpívající věže (téma: Struny osudu)
Cizinec,
který sám procestoval téměř celý jeden svět, hnán neštěstím
a lidskou pověrčivostí z jednoho místa na druhé, posílá ze
svého útočiště u horkých pramenů, poslední dopis. Jeho slova
se dostanou na křídlech Melodie až k dívce Záři, žijící v
polototalitní a izolacionistické říši.
Melodie
se vrátí k cizinci s dalším dopisem a potom znovu najde Záři.
Jejím prostřednictvím jsou vyprávěny dva celé lidské osudy.
Prchali
jsme s otcem před muži jednoho mocného otrokáře a nebe bylo
jasné. Hvězdy zářily tak, že se téměř zdálo, jako by byl
den. To pro tvé jméno to zmiňuji, Záře. Vypadalo to, že hvězd
je mnohem víc – jako by se ten večer objevovaly nové. Tam někde
vysoko nad námi tu noc, kdy zatkli mého otce, vznikaly nové světy.
Lepší než je ten náš, Záře. Vím to. Pamatuji si to jasné
hvězdné nebe – nikdy předtím na něm nebylo tolik nových
hvězd. A všude tam jsou životy šťastnější než ty naše.
Je
tohle naděje, Záře?
Přál
bych si, abys namalovala tenhle obraz, miláčku. Přál bych si
vidět, jak maluješ nebe plné neznámých hvězd.
ÚČEL
I JED POSVĚTÍ
6.
místo v soutěži Poviedka Istroconu (téma: první kontakt)
Každý
lid občas potkají zlé časy. Když se z velkých děr začnou
hrnout vysoké podzemní bytosti a na povrchu se začnou prohánět
jejich podivuhodné stroje, nastane pro lidi peklo. Někteří bojují
a jiní kolaborují.
Ti
kteří bojují, přináší smrt – pomsta za odboj je vždy krutá.
Ti, kteří se podvolili, přináší smrt – nečinnost dovoluje
okupantům zabíjet nevinné. Kteří jsou lepší? Kdo má pravdu?
Travičská
aféra, která v hlavním městě propukne, donutí každého, aby si
na tyto otázky odpověděl.
„Ukázali
ti ty mrtvé?“ odpověděla otázkou.
„Nemuseli
mi je ukazovat, jsou všude!“ odsekl jsem podrážděně. Proč
nemohla pochopit, že i oni musí něco obětovat?
„Myslím
Podzemní,“ upřesnila. „Ty otrávené.“
Zůstal
jsem s otevřenými ústy. Pravda byla, že jsem neviděl
jedinou oběť travičské aféry, kterou jsem měl vyšetřovat. Byl
jsem si jistý, že ani Hodural neviděl žádného Podzemního
nataženého na lopatkách… Naprázdno jsem polknul.
„Chceš
říct, že… že žádní nejsou?“
Žádné komentáře:
Okomentovat