Když
jsem před rokem četla Sto roků samoty, nechala jsem se úplně
nadchnout. Znala jsem magický realismus, četla jsem už dávno
předtím asi nejslavnější knihu tohoto žánru – Mistra a
Markétku – a některé další. Ale Gabriel García Márquez mi
neotevřel jenom dveře do tohoto žánru, ale do zcela nového
světa. Zahrnul mě tolika dojmy, zvuky, obrazy, barvami, skutečnosti
reálnými i snovými, že jsem se ze čtenářského zážitku
vzpamatovávala ještě dlouhou dobu a myslím, že jím zůstanu
ovlivněná už navždycky.
A
proto, když jsem pátrala v knihovně, co bych si půjčila, sáhla
jsem po tomto autorovi znovu – tentokrát po mnohem méně známé
knize Dvanáct povídek o poutnících.
Nutno
podotknout, že naprostá většina z tohoto souboru povídek není
magický realismus (aspoň myslím – tomuhle žánrování moc
neholduji). V předmluvě nám autor sděluje, že povídky spojuje
především určitý smutek cizinců žijících v Evropě a stesk
nad nesmírně rychlou proměnou nádherných evropských měst,
která
během pár desítek let změnila
svou tvář k nepoznání. A to vše lze v povídkách nalézt, já
sama bych pak přidala ještě určitou smířenost s plynutím času
a rozechvělost z osudovosti.
Nechci
se rozepisovat o všech dvanácti povídkách, ale zmíním ty, které
se mě nejvíc dotkly nebo mě donutily o nich hodně přemýšlet.
Přišla
jsem si jen zatelefonovat
Tahle
povídka mě absolutně rozsekala. Proč? Především
proto, že bych ji zaprvé nečekala mezi těmi ostatními, zadruhé
proto, že bych nečekala, že ji napíše jihoamerický autor. Nevím
proč, ale mám ty existencialistické pocity neuvěřitelna
jednoduše spojené s evropskými autory.
Troufnu
si říct, že tato povídka je ryze kafkovská. Čtenář z ní má
pocit neutuchající
absurdity, nejistoty, nepochopení a spolu s hlavní hrdinkou prožívá
tísnivý příběh ženy nesmyslně uvězněné v jakémsi podivném
zařízení, hrůzu ze systému a konečnou rezignaci. A to všechno
jenom proto, že si přišla zatelefonovat.
Světlo
je jako voda
Mám
dojem, že tenhle text je zařaditelný jako magický realismus a je
to… temně krásné. U Gabriela Garcíi Márqueze je úžasné, že
popisuje svět tak, že i vy najednou objevujete nové pocity, nová
slova pro jejich vyjádření, nové barvy a způsob, jak je popsat. První povídku z díla jsem si zařadila jako tesknou, ačkoli to slovo běžně nepoužívám, a o této říkám, že je temně krásná.
Světlo,
které se rozlévá místností a můžete plout na jeho vlnách,
potápět se do něj a nebo podlehnout jeho svádivé kráse a
prostě umřít… protože světlo je jako voda.
Letadlo
se spící krasavicí
Některé
příběhy mají úplně triviální fabuli, ale ti nejlepší autoři
z nich dokáží vytvořit záležitost, která uvízne jejich
čtenářům navěky v paměti a hlavně v srdci. Tahle povídka by
se dala shrnout jednou jedinou větou - „muž obdivuje spící
ženu“. A příběh by tím mohl být vypovězen.
Ale
s tím se Gabriel García Márquez nespokojil a rozehrál krásnou
melodii na nejněžnějších a nejromantičtějších strunách
lidské duše. Nikdy bych nevěřila, že mu k tomu postačí jen
kulisy letadla, v němž spí krasavice.
Stopa
tvé krve ve sněhu
Povídka,
která uzavírá celý soubor, zcela názorně ukazuje to, co je
hlavním rysem autorova psaní – dokáže skloubit tolik emocí v
jeden silný příběh, že čtenáře
přesvědčí o tom, že je to vyprávění reálné. Protože i v
životě přeci ve stejnou chvíli pociťujeme nechuť, že musíme
jít do práce, radujeme se, že je krásný den, s obavami nám
prolétne hlavou myšlenka na
nemocnou babičku a vzápětí si se zasněným úsměvem vzpomeneme
na to, že večer nás doma čeká naše láska. A přesně tak je
tenhle příběh trochu zvláštní, plný strachu, lásky, ubíjející
vášně, nejistoty, zmatku a romantiky.
Nevím,
jestli tahle povídka o čerstvých novomanželích a jedné růži
zanechá stopy krve ve sněhu, ale stopu v duši svého čtenáře
zanechá určitě.
A
tak by se dalo pokračovat dál a dál, protože každá povídka v
tomto souboru je zcela originální, samostatná a má svá
specifika. Já však myslím, že to není potřeba – vybrala jsem
čtyři, které považuji za nejzásadnější a snad dostatečně
reprezentují celek.
GARCÍA MÁRQUEZ, Gabriel. Dvanáct povídek o poutnících. Praha: Euromedia Group k. s., 2005. 169 stran. ISBN: 80-207-1191-0
Žádné komentáře:
Okomentovat