García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících

Když jsem před rokem četla Sto roků samoty, nechala jsem se úplně nadchnout. Znala jsem magický realismus, četla jsem už dávno předtím asi nejslavnější knihu tohoto žánru – Mistra a Markétku – a některé další. Ale Gabriel García Márquez mi neotevřel jenom dveře do tohoto žánru, ale do zcela nového světa. Zahrnul mě tolika dojmy, zvuky, obrazy, barvami, skutečnosti reálnými i snovými, že jsem se ze čtenářského zážitku vzpamatovávala ještě dlouhou dobu a myslím, že jím zůstanu ovlivněná už navždycky.

A proto, když jsem pátrala v knihovně, co bych si půjčila, sáhla jsem po tomto autorovi znovu – tentokrát po mnohem méně známé knize Dvanáct povídek o poutnících.

Nutno podotknout, že naprostá většina z tohoto souboru povídek není magický realismus (aspoň myslím – tomuhle žánrování moc neholduji). V předmluvě nám autor sděluje, že povídky spojuje především určitý smutek cizinců žijících v Evropě a stesk nad nesmírně rychlou proměnou nádherných evropských měst, která během pár desítek let změnila svou tvář k nepoznání. A to vše lze v povídkách nalézt, já sama bych pak přidala ještě určitou smířenost s plynutím času a rozechvělost z osudovosti.

Nechci se rozepisovat o všech dvanácti povídkách, ale zmíním ty, které se mě nejvíc dotkly nebo mě donutily o nich hodně přemýšlet.

Přišla jsem si jen zatelefonovat

Tahle povídka mě absolutně rozsekala. Proč? Především proto, že bych ji zaprvé nečekala mezi těmi ostatními, zadruhé proto, že bych nečekala, že ji napíše jihoamerický autor. Nevím proč, ale mám ty existencialistické pocity neuvěřitelna jednoduše spojené s evropskými autory.

Troufnu si říct, že tato povídka je ryze kafkovská. Čtenář z ní má pocit neutuchající absurdity, nejistoty, nepochopení a spolu s hlavní hrdinkou prožívá tísnivý příběh ženy nesmyslně uvězněné v jakémsi podivném zařízení, hrůzu ze systému a konečnou rezignaci. A to všechno jenom proto, že si přišla zatelefonovat.

Světlo je jako voda

Mám dojem, že tenhle text je zařaditelný jako magický realismus a je to… temně krásné. U Gabriela Garcíi Márqueze je úžasné, že popisuje svět tak, že i vy najednou objevujete nové pocity, nová slova pro jejich vyjádření, nové barvy a způsob, jak je popsat. První povídku z díla jsem si zařadila jako tesknou, ačkoli to slovo běžně nepoužívám, a o této říkám, že je temně krásná.

Světlo, které se rozlévá místností a můžete plout na jeho vlnách, potápět se do něj a nebo podlehnout jeho svádivé kráse a prostě umřít… protože světlo je jako voda.

Letadlo se spící krasavicí

Některé příběhy mají úplně triviální fabuli, ale ti nejlepší autoři z nich dokáží vytvořit záležitost, která uvízne jejich čtenářům navěky v paměti a hlavně v srdci. Tahle povídka by se dala shrnout jednou jedinou větou - „muž obdivuje spící ženu“. A příběh by tím mohl být vypovězen.

Ale s tím se Gabriel García Márquez nespokojil a rozehrál krásnou melodii na nejněžnějších a nejromantičtějších strunách lidské duše. Nikdy bych nevěřila, že mu k tomu postačí jen kulisy letadla, v němž spí krasavice.

Stopa tvé krve ve sněhu

Povídka, která uzavírá celý soubor, zcela názorně ukazuje to, co je hlavním rysem autorova psaní – dokáže skloubit tolik emocí v jeden silný příběh, že čtenáře přesvědčí o tom, že je to vyprávění reálné. Protože i v životě přeci ve stejnou chvíli pociťujeme nechuť, že musíme jít do práce, radujeme se, že je krásný den, s obavami nám prolétne hlavou myšlenka na nemocnou babičku a vzápětí si se zasněným úsměvem vzpomeneme na to, že večer nás doma čeká naše láska. A přesně tak je tenhle příběh trochu zvláštní, plný strachu, lásky, ubíjející vášně, nejistoty, zmatku a romantiky.

Nevím, jestli tahle povídka o čerstvých novomanželích a jedné růži zanechá stopy krve ve sněhu, ale stopu v duši svého čtenáře zanechá určitě.

A tak by se dalo pokračovat dál a dál, protože každá povídka v tomto souboru je zcela originální, samostatná a má svá specifika. Já však myslím, že to není potřeba – vybrala jsem čtyři, které považuji za nejzásadnější a snad dostatečně reprezentují celek.

GARCÍA MÁRQUEZ, Gabriel. Dvanáct povídek o poutnících. Praha: Euromedia Group k. s., 2005. 169 stran. ISBN: 80-207-1191-0